Studio aparát

news | photos |

09.03.10 09.03 ' HEB ' [BLOG]

Někdy by mě zajímalo, co dělá Čínu komunistickou společností, resp. jak moc komunistická je společnost ve které můžete klidně umřít na ulici, pokud nemáte dost hotovosti na ošetření, nebo si neplatíte zdravotní pojištění (na které ale nemáte). Nevím, VUML sem nestudoval a k marxismu leninismu jsem naposled přičichl ve třetí třídě při malování Aurory (námořníky sem kreslil s páskou přes oko – takový sem byl už v té době lanďák!). Ale to co zbývá na ulicích z komunistické ideologie, kromě rudých hvězd a jiných dost vyšisovaných symbolů, to aby jeden pohledal.

Třídní rovnost se tu nenosí hrubým stylem. Zatímco u nás si představu vesničanů aspoň částečně romantizujeme (opálená postava při západu slunce v potu tváře bojující s vyprahlou zemí o trs ředkvičky….), v čínštině je „zemědělec“ regulérní nadávka, daleko razantnější než náš „vidlák“. Taky je pravda, že přistěhovalce z vesnic poznáte na první pohled , to jsou typani třetího světa. Prostě styl co je vidíte na fotkách National Geografic s takovým tím krkem co vypadá jak žirafa (no dobře, tak to třeba nejsou Číňani… to bylo jenom pro představu). Nebo takoví ti co se Vám dívají do objektivu a v těch jejich velkých očích vidíte celý příběh stvoření (běloši jsou v tomto ohledu lepší, nafouklý černoch je už trochu ohraná písnička, to vám nebude stačit ani na cenu spolku fotoamatérů Prahy 5).

A jak se říká, právě oni jsou důvodem, proč v Číně nemůže být demokracie (a to ne proto, že by se s tím vysokým krkem neschovali za volební plentu, to by se dalo – technicky – řešit). Nevím a nevím, jestli kdy budu vědět, takže nesoudím. Nicméně přezíravost městských Číňanů vůči Číňanům z vesnic (kromě jiného taky mají méně volebních hlasů, náhrada škody za ublížení na jejich zdraví je nižší atd.) je přímo hmatatelné.

Onehdá mi lily vyprávěla, že se hodí tak na posluhu a řidiče. Načež se mě ptala, kdo u nás dělá – řekněme – právě ty řidiče. Tak jsem se musel zamyslet a sdělit, že u nás není úplně běžné, aby měli podnikatelé řidiče (pokud to tedy není pan TOVÁRNÍK). Načež mi lily poradila, že když u nich můžou dělat řidiče ujguři, proč u nás to třeba nejsou cigáni. Lily rozumí reáliím v ČR, třeba ví, kde je Paha a taky umí říct „DOBRÝ“. Kdo jí ale vykládal, že čeští cigáni jsou čínští ujguři, to nevím. Tak mě ta představa celkem pobavila. Nekorektně.

27.02.10 04.30 ' HEB ' [BLOG]

Dear Czech Embassy,

Please allow me to express my deepest respect to the Czech Republic and Czech friends. Thank you for your attention to human rights in China. Your actions have won my heart.
I hope that I will visit to the Czech Republic one day, to touch this great country with my heart.

Dekuji Vam! Ceske!

P.S. Keeping warm as this winter is too cold.

Jenna XYZ, an ordinary Chinese citizen

z ambasádních emaillů, jméno změněno, studioaparát děkuje panu presidentovi ...

26.02.10 03.33 ' HEB ' [BLOG]

ojařuje se. původně jsem měl zato, že číňané ani za ty tisíce let co se táhne jejich kulturní dědictví neodhalili, že je poněkud předčasné slavit svátky jara v půlce února. ale přechytračili mě. dozněním svátků se počasí zlomilo a máme tady pravé pekingské jaro.

poznat je to především na teploměru (ani v číně beton nerozkvete) a taky na nových aktivitách, které jsem v souvislosti s probuzením roku namyslel. tak například v pondělí sme s eliškou byli tzv. na bazéně (ani nevím, jak se to česky píše, ... "v bazéně"...?). a dobrý. ještě před rokem dvěma vás musela před každým vstupem prohlédnout doktorka, esli nejste nějak podezřele olezlé a koupací čepica byla povinná (bez ohledu na to, esli vám do vody má co padat). nyní vše - až na celkově klasicky špinavější šatny - OKa.

moje plavání je samozřejmě kapitola sama pro sebe, jelikož už po uplavání prvních deseti metrů mám pocit, že se v podstatě topím, jenom se topím pohybem dopředu (samozřejmě nejpomalejším mezi všemi těmi čínskými důchodci, co se dožívají stopadesáti let). no nakonec jsem to přežil a naplánoval navštěvovat zařízení jednou týdně. jinak mi ale návštěva bazénu přijde za cca 100kč docela drahá, kdo ví pls nahodí kolik vlastně stojí bazén v ČR.

no a abych měl co psát říkal sem si, že obnovím rubriku "na závěr něco k tanci a poslechu" a to tematicky zaměřenou na návrat ke kořenům. bo mě to rnb už přestává bavit. takže dnes začínáme rok 91 - Temple of The Dog, projekt Chrise Cornella s dramatickým úspěchem u kritiků, nicméně nikoho jiného. vybraná píseň je zajímavá tím, že v ní haleká tehdy neznámý Eddie Vedder. no každý nějak začínal. no mně by třeba nevdailo ani takhle končít....

22.02.10 05.27 ' HEB ' [BLOG]

jak jsem kupoval dvdčka. v rámci svého studia čínštiny, které se vyvíjí myslím si dobrým směrem a dá se říct, že se zmrzlináři konverzuji již zcela plynule, jsem se rozhodl pořídit nějakou počítačovou hru v čínštině. tento model učení se cizího jazyka se mi ukázal funkční při studiu francouzštiny, kterou jsem v podstatě jenom díky hrám a filmům dotáhl za rok a půl z nuly na státnici, což dodnes považuji za větší úspěch, než když jsem v roce 99 protlačil ježka dírou v plotě do zahrady v blázinci, třebaže se to zdálo na první pohled nemožné. pravda, dodnes mi dělá problém koupit si v bruselu správný lístek na tramvaj, zato vím, jak se francouzsky řekne bezzákluzová puška, nebo tažný paprsek (samozřejmě ale nevím, co to znamená).

takže největší problém byl samozřejmě s volbou hry. bylo mi jasné, že pokud se rozhodnu pro nějakou, jakože normální "klučičí" hru, budu totálně ztracen a opět se bude opakovat problém s se slovní zasobou na téma laserových obušků. zase se mi ale nechtělo úplně jít do nějaké jakože "holčičí" hry, bo nevím jak moc by mě bavilo starat se o stádo růžovofialových poníků a kupovat jim nové čepice a říkat jim pusík nebo ňufík (navíc čínsky). takže to mělo být něco jednoduchého, spíš pro děcka, ale zase ne moc infantilního, aby se u toho dalo vydržet.

no nicméně mi bylo blbé si před slečnou prodavačkou vyžádat hru na jejímž obalu jsou usmívající panďuláci,duha a značka "od tří let". tak jsem vymyslel BRUTÁLNÍ lest v tom smyslu, že se nejedná o hru pro mě, ale pro čínského kamaráda!

no a pak to začalo, když se mě slečna zeptala, jestli je to holka, nebo kluk. viděno s odstupem musela být moje překvapená reakce celkem zajímavá, protože když někomu kupujete dárek, většinou víte, jestli je ten někdo holka nebo kluk. začal jsem intenzivně přemýšlet (holka = poníci, kluk = lasery, čili oboje špatně). tak jsem tam stál jak trubka a přemýšlel, jestli je můj kamarád holka nebo kluk.... "no je to kluk, ale mladší." mám to. "a kolik je mu let?" další problém... "tak 12, možná míň, možná 9, vlastně je celkem malej, asi takhle, naznačuju rukou..."

takže tak, slečna mi doporučila pro mého "asi takhle vysokého" hermafrodita GTA San Andreas (to je ta hra, co si v ní můžete zmlátit vlastní prostitutku) a já jsem se spokojeně odebral domů.

15.02.10 03.41 ' HEB ' [BLOG]

tak já jsem to třeba nevěděl, ale skoro každý Číňan, u kterého byť jen hrozí riziko, že se v průběhu svého života setká s cizincem, používá vedle svého čínského jména (zhang, li, wang), taky křestní jméno anglické. takže třeba naše asistentky se jmenují Jenny, Lily a Nancy - a to taky proto, že by jejich regulérní jména zřejmě málokdo dokázal vyslovit.

což o to, Jenny, Lily a Nancy jsou samo o sobě jména hezká (ale nancy bych se jmenovat něchtěl, to mi zní jako ženský "pepík"), ale už jsem se setkal taky s chlapíkem, co se jmenoval Orange a největší exotiku představuje týpek, který si říká OK. No chtělo se mi tomu smát, dokud jsem se nedostal k revizi seznamu Čechů v Číně a nenašel tam pana Lumíra Melouna a Juliuse Buchtu. vím, máloco může být hlopější než smát se cizím jménům, když ještě to vaše vlastní nepatří mezi miss names 2010, ale toto téma už tu jednou bylo (jarek rukavica, miloš popelnica....), tak je to jenom taková revize. a vůbec, vždycky můžete zmáčknou to tlačítko, jak říkal blahé paměti železný muž.

střih nájezd na brýle stříh

no a co jinak? jinak nic. byl jsem 14 dní doma, objel všechny známé a neznámé a musím říct, že na pár měsíců stačilo. v pekingu je stále vlezlá zima a to přesto, že číňané slaví nový rok a svátky jara (v půlce února...). navíc oslavy znamenají týdenní odpalování různých ohňostrojů a dělobuchů, takže si tady připadám jak na piávě, jak sme tam stříleli taliány! no fronta není kojná a varta byla silná a střílela? Ano, dědečku.

29.12.09 05.11 ' HEB ' [BLOG]

na návštěvě v českém kolchozu. v padesátých letech darovala tehdejší čssr čínské lidové republice šest sest traktorů, mlátiček a bůhví čeho ještě, aby pomocí těchto strojů číňané založili asi 300km od pekingu farmu a pojmenovali ji farma česko-čínsko-slovenského přátelství. farma je nyní městem (50 000 obyvatel) a tvoří páteř – jak se říká – dobrých česko-čínských bilaterálních vztahů. nemohlo tedy nebýt, abychom se i já s novým panem velvyslancem (ačkoli zbytek světa tuto větu pravděpodobně vnímá obráceně) vydali společně s třemi dalšími kolegy ze ZÚ na návštěvu.

jelikož nás pozvali farmáři, ubytováni jsme měli zajištěno v podnikovém hotelu Přátelství. hotel byl, podobně jako řada jiných věcí v číně, rozkročen někde mezi světovým luxusem (televize přes celou zeď, na pokoji všelijaké ovoce, cigarety (!)) a třetím světem (nejdou zavřít okna, podivný zápach, vánoční výzdoba, proti níž je i vánoční výzdoba domácnosti porážeče dobytka z jižní virginie v zásadě vkusná a decentní). ale tak v číně je všecko holt barevnější, víc papírové a třpytivé. takže člověk si zvyká a máloco ho překvapí (samozřejmě vidět v atriu trojici santa klausů v životní velikosti jak jedou na šesti sobech, přičemž to celé se pokud možno nějak gigle, bliká a hraje vánoční koledu stojí za to).

je celkem fascinující, že lidi z farmy (nebo řekněme ten nejvyšší management) se i po 50 letech k čechům chovají se specifickou úctou a respektem – prostě 600 traktorů je 600 traktorů. takže atmosféra hned na úvod přátelská (což tady v člr k čechům jinak moc nezažívám). myslím docela dobře se role zhostil i nový velvyslanec. samozřejmě jako vždy je problém konsekutivní tlumočení, při kterém moc nefunguje většina vtipů, protože když se jako šklebíte, že se má ta druhá strana smát, tak oni ještě neví čemu, že (tak pravda, uklouznout na banánu můžete vždycky…).

hned oběd naznačuje, že pro naše kolegy je velké téma pití alkoholu (čekali bychom to víc na západ), tzv. gaibei culture. podobně jako jinde v ČLR i tady je oběd každých několik minut přerušován přípitkem, kdy střídavě host a hostitel vstanou a pronesou přípitek, na jehož konci zavelí ganbei a VŠICHNI MUSÍ vypít celou sklenici. omluveny jsou a) ženy b) nemocní (ovšem jen v terminálním stádiu nejzávažnějších nemocí) c) pod cé nenajdete abstinenty, ti si lijí do skleniček vodu a doufají, že se na to nepřijde…. kolegové naznačují, že večer bude soutěž v pití - další specifikum, jinak v člr běžné – kdo víc vypije, je větší machr. bez diskuse. všude. už u oběda vtipkují se šéfem obchodního úseku petrem, že na minulé návštěvě tomu moc nedal a že tentokrát se určitě soutěže účastní.

pak následuje návštěva golfového hřiště, které farmáři zbudovali uprostřed ničeho, vilových domů, ve kterých místo garáže nacházíme karaoke bar a místní školy, kde nás posazují do hudební učebny a nutí zpívat tancuj tancuj vykrůcaj za doprovodu místy falešného klavírního doprovodu. velvyslanec to dává s přehledem, za což musím říct získává můj respekt, protože já si připadám jako totální trubka. nicméně tleskám také.

večer nastává „soutěž v pití“, na stůl stavíme našich šest becherovek, velvyslanec pije profesionálně a nenápadně ředí becherovku džusem. mně si moc nikdo nevšímá, občas dám přípitek se všemi, jinak se spíše bavím s překladatelem (vystudoval pedagogiku – angličtinu, sympatický chlapík, mluví dobře až na to, že nepoužívá minulý čas, takže se naše debata pohybuje v bezčasí) .

petr je největší obětí tzv. individuálních přípitků – situace, kdy vedle tzv. kolektivního přípitku (viz výše) připíjející jde přímo za osobou se kterou si chce připít. hned zpozoruji vychytralou čínskou taktiku – číňani na petra nastupují ve vlnách a střídají se, přičemž první odpadá zhruba za hodinu (padne zřejmě na záchodě). po asi dvou hodinách navrhuji, že místo petra si s kolegy připiji já, jelikož jsem jeho zástupce. to samozřejmě neexistuje. petr má už celkem dost, zoufale se na mě otáčí. ránu z milosti dostane decovkou becheru, poté, co mu nikdo neuvěří narychlo smyšlenou alergii na alkohol. večeře končí, petr se odmotá na pokoj, kde ho čeká poměrně krušná noc. my vyrážíme s kolegou z kulturního ještě na jedno pivo do karaoke baru.

druhý den u oběda má soutěž v pití pokračovat, tentokrát však nalehko, zato však s čínským pitím maotai. maotai se vyrábí z rýžové pálenky a údajně je výborným čističem na vodní kámen. nic jiného bych s ním dělat nedoporučoval, protože pro jeho krystalicky čistou odpornou chuť nemůže nikdo na světě uvažovat nad tím, že by jej dobrovolně pil. a to i proto, že tato hnusná chuť je kompenzována extrémně vysokou cenou, kdy jedna láhev přijde na cca 1000 korun. z oběda mi v paměti uvázne jeden „individuální přípitek“ finančního šéfa farmy „Yangtze je dlouhá řeka, Vltava je dlouhá řeka, naše přátelství bude dlouhé jako tyto řeky“. nevím, co mám odpovědět (nakonec volím „aha“).

oběd končí a my jsme dohodnuti, že další návštěva bude za půl roku v Pekingu. šéf farmy pomrkává na petra a těší se na pokračování soutěže. pozvedá sklenici k přípitku, periferním viděním zachycuji petra jak fingovaným zapitím motai vypouští zpět do sklenice s vodou. myslím, že se už teď těší.

09.12.09 04.54 ' HEB ' [BLOG]

jak jsme kupovali (polo)ostrov. qingdao je jedno z řekněme větších čínských měst (7mil) a v člr je proslavené hlavně sídlem největšího čínského pivovaru (qingdao pijou), který jako všechno dobré pochází z německa (hitlera a sprite s pivem nepočítaje) resp. z období, kdy bylo toto město jednou z největších německých kolonií. takže kromě typicky hi-tecového donwtownu se qindao pyšní taky naprosto ne-čínskou vilovou architekturou a nebýt číňanů na ulicích, ani byste si nepřipadali jako v Číně (ale třeba jako v nějaké evropské zemi, kde ale není nikdo na ulicích ...).

do qingdao mě zavedla poslední obchodní mise s jedním z mála českých private equity real estate fondů působících v člr, jenž je divizí dobře známé české společnosti působící pod trojpísmennou zkratkou, ve které je to třetí písmeno počáteční písmeno jména legendárního mravence Ferdy. záměr ppf (ne, není to nijak tajné a máme to i na webu) je pronajmout v qingdao na 50 let poloostrov a zbudovat na něm hotel. a na to potřebují milion razítek.a na razítka jsme tu my. ve zkratce.

když mi collin liu (ppf) představoval plán postavit na poloostrově hotel kopírující středověký hrad, mísilo se ve mě něco mezi pocity jako "je to dobrý nápad" a "je to špatný nápad" (já jsem byl vždycky co do pocitů spíše jednodušší). na disneyland si ale číňani občas potrpí, takže jsem se omezil v komentářích. až tedy do chvíle, kdy mi liu ukázal fotografii hradu na snad dvousetmetrové skále obklopené hustými lesy a zasvěceně pronesl "ten hotel by mohl vypadat třeba jako pražský hrad tady". na to jsem já reagoval ve smyslu "hrad je to sice pěkný, ale pražský není". považoval jsem toto krátké expozé do historie prahy za ukončené, nicméně liu razantně odpověděl "ne, to je pražský hrad". "no on pražský hrad není tak úplně v lese", nedal jsem se "vlastně ani uplně nevypadá jako hrad, když o tom přemýšlím". "to je pražský hrad, našel jsem to na internetu".

na okamžik jsem zapochyboval, jestli jsem čtvrt roku nejezdil do černínského paláce kolem něčeho, co se jen vydává za pražský hrad, zatímco ten skutečný je někde v karpatech obehnán dvacetimetrovými hradbami, až mi na pomoc přispěchal šéf divize ppf investments s tím, že to opravdu není pražský hrad. colin, asi aby nám udělal radost (nemyslím, že by nám věřil víc, než internetu), uznal, že to ještě ověří.

tak jsme se vydali business třidou (zmiňuji to proto, že jsem business třídou ještě nikdy neletěl a pokud si kdy budu moct vybrat, nepoletím, protože to absolutně nestojí zato) z pekáče do qindao, odprezentovali projekt pražsko-rumunského hradu na místní administrativě (razítkovačům), já jsem kolegům z místního úřadu vysvětlil, kde je česká republika (a že zde žije přece jen více lidí, než se vleze do čínského metra) a odjeli jsme poloostrov omrknout. střih.

dva černé mercedesy S500 zastavují u rybářské vesničky na břehu zálivu. vystupuje několik mužů, mezi nimi dva evropani, kravaty vlají v chladném mořském vánku. mají v ruce plány, nadšeně gestikulují. v imaginárním prostoru vykreslují pláže, konferenční centrum, tenisové kurty. několik rybářů nechápavě přihlíží začátku konce kousku Číny, který znali. střih.

"ty jo libore abysme tady od nich nedostali přes hubu". omezím se v komentáři a sedám zase do auta. vyhřívaná sedačka příjemně hřeje a už míříme na oběd s panem zhangem, ředitelem odboru stavebního plánování města qingdao a majitelem největší stavební firmy tamtéž (kdo se díví, nesmí do Číny). pan zhang má 27 jachet, což v průběhu večeře několikrát zopakuje, objednává polívku ze žraločí ploutve, které stojí jeden talíř cca tisíc korun a chutná jako středně povedený vývar z bukového listí a neustále mi přidává na talíř krevety velikosti menšího koťete včetně všech tykadel, které mají tendenci vypíchnout mi oko (krevety nesnáším). poučen z diplomatické akademie (jak se kreveta jí) a ze školní jídelny (jak se _dělá_, že se jídlo jí - maso pod knedlík atd.), statečně bojuji (chybí mi knedlík), přičemž pan zhang rozradostněn, jak mi chutná, přidává na můj talíř jednu krevetu za druhou.....

návrat o půlnoci a pak vláčkem do pekingu s tím, že z nádraží mě taxikář nechce svézt. klasika - dělá, že nezná adresu, ale skutečnost je taková, že je to pro něj příliš blízko a nevyplatilo by se mu opustit lukrativní post. pomyslím si, že kdyby to bylo dost daleko, tak by tu adresu neznal doopravdy (zkušenost), takže ono je to celkem na stejno a odcházím s nepořízenou pěšky.

22.11.09 16.01 ' HEB ' [BLOG]

vysušenec byl teda ok, seděl tam cca 150 cm v takovém jakoby tureckém sedu v akváriu obestlaném umělými lotosovými květy, vedle fotografie "zaživa", jak u nás "u stojaníka" (fotograf v km), akorát vedle sebe neměl nevěstu a byl celý pozlacený, což mu (naštěstí) dodávalo aseptický vzhled (takže sem se ho tolik nebál). mnich-skladník neustále zdůrazňoval, že jeho relativně zachovalý tvar potvrzuje, že budhismus funguje, jinak by se už prý rozpadl. jediné, co se muselo na mrtvole upravovat byla spodní čelist, protože ta se po smrti propadne - vysušenec teda tímto domodelováním získal trochu opičí výraz, ale zase vypadl tak trochu srandovně, což mě hned rozveselilo.

pak jsme pokračovali dál směrem do hor a po návštěvě dvou dalších klášterů, kde nebylo živé duše, konečně dorazili do jeskynní oblasti, která byla cílem naší cesty (což jsem tedy ještě zapomněl zmínit). zvesela jsme se tedy vydali do vchodu jeskynně - cca 5m široké a dva metry vysoké štoly. po prvních cca 100metrech se začala jeskyně dramaticky zužovat, až zůstala štola 2x2 metry, osvětlená jen tenkým proužkem vánočních svítidel. štola pokračovala několik set metrů a když už mi přišlo, že musíme být na protější straně hory, objevili se schody ... takže v téměř naprosté tmě po schodech nahoru, kde nás čekal první sál - jeskyně zhruba o velikosti svatovítské katedrály, v téměř naprosté tmě (jen kolem obvodu svítilo několik žárovek), na jejímž druhém konci (600m) čtyři obrovské sochy budhistických bohů (válečníků). je dost možné, že tam poprvé zaznělo

... ty vole ...

no musím říct, že to byl asi jeden z mých nejintenzivnějších cestovatelských zážitků vůbec... jeskyně pak ještě pokračovala a sálů bylo ve finále víc než 5, přičemž další bizarní místo byla simulace budhistického pekla (se soškami různě mučených duší) na schodek klesajících 40m dál do středu hory. samože zážitek byl umocněn (nebo možná dán) tím, že v celém jeskynním komplexu jsme byli v podstatě jediní (bylo totiž u solidně po sezóně) a že se na zimu téměř vypíná jinak dost disneylandové osvětlení, ale pokud máte cestu na jih od pekingu, Fangshan Caves nejde minout.

16.11.09 09.45 ' HEB ' [BLOG]

tak a máme za sebou jeden z prvních výletů do okolí, snad se mi podaří uploadovat i nějaké to foto. park shang fang chu je někde cca 80 km jižěně od pekingu - já jsem poprvé řídil mimo peking a asi je taky potřeba podotknout, že jsem to skoro nepoznal, protože hustá zástavba zmizela až možná na posledních 15 kilometrech před cílovou destinací. na cestě tam jsme samozřejmě několikrát zabloudili především díky navigaci, která nerozlišuje silnice první třídy a polní cestičky, kterými jel naposled fekální UAZ v roce 1982. auto s diplomatickou zančkou asi v těhle místech nikdy neviděli (pokud to tedy nebyl fekální DIPLOMATICKÝ uaz), jelikož se nám několikrát stalo, že nás zdravili poněkud plachým máváním neznámí rolníci. navíc, jelikož je v číně zakázán prodej kombíků (nebo se to alespoň tvrdí tady na ZÚ), vzbuzuje zjevení nejobyčejnější oktávie v metle na hlínách a v kombajnu pozdvižení srovnatelné s průjezdem posledního modelu ferrari. no ale o autech jindy.

takže jsem dorazili na místo, při vjezdu do parku nás hned odchytla tzv. naháněcí číňanka a odeslal na oběd do smluvené restaurace, kde je samozřejmě teplo a ceny lidové. malá kamínka úspešně bojovala o ten jeden stupeň, kterým se teplota v místnosti vyvyšovala nad teplotu venkovní (takže někde kolem nuly), jídlo bylo docela hnusné (taky se nám, taky jako obykle, nepodařilo objednat prakticky nic, co jsem chtěli) a tak jsme vyrazili.

po celou dobu výletu jsme nenarazili prakticky na žádné turisty s výjimkou dvojice typanů, kteří si vesele vykračovali po hřebenách hor s mokasínami do kotníky zabořenými do sněhu (mokasíny jsou zde pravda tzv. univerzální obuv, jelikož se nosí ke všemu a vždy). hned na první zastávce nás přivítali mniši upravující malý klášteřík (já jsem si pravda myslel, že se jedná o skladníky, protože měli takové ty typické modré plášťe, co se v nich dá přečíst vergilius v originále). a jelikož s námi byl i sinolog jirka a jeho čínská přítelkyně, zavedli nás také do místnosti vytesané ve skále, kde "vysušují" mrtvé mnichy v jakési betonové rakvi (ve skutečnosti to vypadá jako jímka od močůvky, ale to se asi nehodilo říkat). víko bylo právě otevřené, jelikož poslední mnich se dosušil v roce 2004. místnost pravda moc piety nepobrala, vedle vysušovací díry krabice od tiskárny (HP Deskjet) a postel (nevím, já bych to za úplně útulné místo nepovažoval). nicméně když nám pak ještě mnich nabídl, že nám ukáže taky posledního vysušence, nedalo se odmítnout...

10.11.09 23.34 ' PECA ' [BLOG]

Na tady ty pauzy je potřeba si zvyknout, čtenáři. Poslední dva týdny se nesly ve znamení následků výpravy do Krkonoš, kde mě (a pravděpodobně už to ví až na výjimky celá Praha), stihla jakási viróza, která způsobila problémy, které jsem si teda určitě nezasloužil, každopádně mě to na pár dní zcela paralyzovalo a spisovatelsky to drhlo. Za tu dobu jsem viděl 2Bobule (radši si to ukradněte z internetu, za mě moc ne, pokud nefandíte hýkajícímu Krampolovi a ulepené Švandové, na druhé straně ty záběry na tu jižní Moravu jakože za mě ano), jel 82 km/h po Strakonické a rozhodlo se, že zdvojnásobím počet performancí ve Stříbrovláskovi na dva. Letos budu rozdávat radost přesně dvakrát, Mikuláš na jihozápadě Prahy obšťastní dvě mateřské školky a asi to bude průšvih jako víno. Pokašlávání, potlesk ze slušnosti, slzičky. To se musím podívat, co tam ten čerchmant zase provedl se mi zarylo do paměti na vždycky a dneska po ránu to byla první věc, na kterou jsem si vzpomněl. Tak nevím, jestli není něco špatně. Ale taky jsem mohl hrát zajíce nebo houbu.

Nic, v Pekingu je plus šest, třeba se vám ohlásí čínský zpravodaj, já už si dám jenom sprchu a postel a možná Pohlreicha. Dobrou noc.

fotogalerie reklama